Osada Nový Čestín je tak malá, že když ji míjíme, ani nemusíme přibrzdit. Můžeme si ale všimnout budovy zámku, jejíž základy patří ještě gotické tvrzi z 15. století. Radikální přestavbou prošla za Běšínů z Běšin, kteří ji změnili na barokní zámek a postavili i zámeckou kapli Nejsvětější Trojice. Na konci 19. století dal zámku amatérský heraldik hrabě Crivelli novorománskou tvář, která se dvěma přistavěnými věžemi podpořila důstojné působení jinak skromné stavby. V zimě lze ze silnice zahlédnout zámeckou kapli schovanou mezi stromy za zámkem. Zajímavá drobná stavba má malebnou plastickou hmotu, vystavěnou na křížovém půdorysu, vrcholící barokní cibulovou věžičkou. Stav kaple je obvyklý, tedy havarijní. Vnitřní zařízení je poškozeno a zatím není vidět seriózní zájem o obnovu.
I když se toto místo může zdát opuštěno a zapomenuto, člověk tu stále pociťuje úctu a respekt (bohužel ne všichni stejně silně, jak je vidět na devastaci kostela). Ať už to je úcta k minulosti, či k vyšší moci, je to nepopiratelné. Cosi tu ‚visí‘ ve vzduchu. Člověk to cítí. Je to tak zjevné, ale přitom neuchopitelné.
Obklopena těmito pocity jsem věděla, že právě „TO“ tady chci zhmotnit. „TO“, to je všechno − energie, proudy myšlenek, modlitby, prosby, duše, oblaka kadidel, andělé, boží přítomnost… Je to kostel samotný − jeho aura.